Díky štěstí a dokonale utajované genialitě jsem překvapila sama sebe, složila všechny zkoušky na první pokus a zajistila si tak 14 dnů volna. A aby se z tohohle volna staly opravdové regulérní prázdniny, pozvala jsem holky z Prahy, což vždycky předurčuje velkou pohodu. Jelikož se děvčata nějak nemohla shodnout nad svými naditými managerskými diáři, přijely každá zvlášť, po vlastní ose, ve vlastním termínu, a jejich průsečíkem se stal společně strávený úterek :) Dejna s Babsinkou dorazily v neděli a hned jsme zapadly do starých dobrých kolejí... Dejna se rozhodla umřít hlady, Babsinka šílela z koček a hledala po domě již několik let zesnulého ježka, na kterého, jak se zdá nikdy nezapomene... Domací se ovšem jaly napravovat zažité zlozvyky. Já vykrmovala Dejnu a Bedřiška odnaučovala Babsinku zlobit kočky. Béďa, náš nejnovější přírůstek, jehož měsíční intenzivní mrouskání proměnilo ustrašené kotě na predátora, způsobil teriéří duši neomluvitelnou újmu. Je pravda, že Bedřiška na Babsinu trochu číhala, trochu vrčela a syčela, trochu po ní sekala, ale Dejninými nevhodně zvolenými slovy: „Ta kočka jde po ní“ bych to úplně nepopisovala. Ona to Bedřiška nemyslela zle. Zrovna tak jako já nemyslela zle pravidelnou stravu s láskou pro Dejnu připravovanou :) Kuchařka vždycky ráda slyší chválu, jen nevím, jestli se dá za kompliment považovat stereotypní Dejniny hlášky: „Budu asi zvracet“. Prostě nejsem zvyklá na typy lidí, co snědí drobky z chleba a podívají se na čokoládu a už jsou najedení, takže jim většinou jejich sytost nevěřím a ti slušnější potom pod nátlakem jedí než je jim blbě a já jim uvěřím ;) A konec konců pořád líp snáším u Dejny stereotypní hlášky „Jsem přežraná a je mi blbě“ než „Jsem smutná“.

V pondělí si Dejna splnila údajný dětský sen, šly jsme sáňkovat. Moc jsme si to užily. Obzvlášť když nás cestou z kopce zrychlovaly Theunka s Babskou, každá zakousnutá do jedné nohy. Theunka potom změnila taktiku a radši jezdila dolů s námi na sáňkách, opírajíc se Dejně o ramena a přátelsky ji vrčíc do ucha. Chvíli nám trvalo než jsme vychytaly drobné mouchy, jako že pokud pojedu na předním místě já, zapíchneme se přídí půl metru do sněhu až na hlínu a daleko nedojedeme, nebo jak to zařídit, aby jsme nepřejely více psů než je nutno, ale celkově to bylo boží! A pak tradičně čajovna. Během skvělého večera jsme přišly mimo jiné na to, že pokud smícháte medovinu, masalu, chalvu a kuskus, skončíte dřív nebo později u žaludečního čaje :)  Na náročné pohybové aktivity jsme navázaly i v úterý, když jsme se vydaly do Třebové plavat. Bez psů, podotýkám. Převlečením do plavek jsme okamžitě prezentovaly naše stravovací návyky. Dejna se celou dobu obávala, že jí plavky sklouznou a uplavou, protože ji byly velké ( a po šipce do bazénu je opravdu lovila) a já celou dobu nadávala, že se ty debilní plavky srazily či co. Přesto, nebýt dvou karambolů, bývaly bychom si užily ohromně poklidnou hodinu a půl plnou vody a relaxace a topení se smíchy. První úraz si způsobila Dejna v tobogánu, když hlavou a ramenem napálila na stěnu a vyrobila si kvalitní bouli a pohmožděnou klíční kost. Druhý úraz nekončil tělesnou újmou, ale jak známo, psychické šrámy jsou někdy ještě horší. Navíc jsem málem umřela smíchy, takže bych řekla, že moje nehoda je stejně závažná jako předchozí. Já totiž uklouzla na mokrých kachličkách a předvedla velice akrobatický držkopád :) Na takové odvážné kousky ovšem nejsou moje plavky situovány, takže selhaly, narozdíl od dvou galantních dědů, kteří okamžitě přiskočily s pomocnou rukou... No, bylo opravdu veselo. Hodně veselo. Unavené a spokojené jsme netrpělivě čekaly na Evu před nádražím. Eva čekala též před nádražím. My v České Třebové, ona v Chocni. Tento drobný detail jsme co nejrychleji napravily a odpoledne už jsme trávily v plné sestavě. Tady bych, ač nerada, upozornila na nepříjemný fakt, že zatímco 2 Pražačky zvlášť jsou naprosto v pohodě, 2 Pražky dohromady se proti vám okamžitě spiknou. Najednou jim není nic dost dobré, hned si stěžujou na zimu, na sníh a špatnou cestu... Když jsem je mírně a v jejich zájmu upozornila, ať přestanou remcat nebo že by mohly skončit v závěji ( což znamenalo veškeré okolí v okruhu desítek kilometrů kromě uzounké vyšlapané stezičky, na které jsme se právě nacházely) nesetkalo se to s velkým pochopením. Poslední dobře míněná slova jsem už dokončovala s Dejnou na zádech, slyšela jsem Evin bojovný jekot: „Podtrhni ji nohy!“ a v mžiku jsem se ocitla v bílém nekonečnu. Nicméně, když už si jednou pozvete návštěvu, musíte pro ni vytrpět všechno a nejde ji jen tak poslat domů. Obzvlášť, když Babsinka, Jonda a Mortíček za svoje přiblblý paničky nemůžou. Jen ten svařák večer jsem jim nevařilo s takovou láskou a péči, jak bych to bývala dělala, kdyby si to bývaly byly zasloužily :) Ve středu musela odjet Dejna. Co si budem povídat, bylo nám smutno a tak jsme se rozveselily u kultovního snímku Madagaskar 2("Ó, kdo tu nechal úplně neporušenou hlavu?! Taková škoda!", "Tobě se to mluví, ty jsi král. Ano, a ty jsi jenom smutná opuštěná hlava!" ), díky němuž vážně tekly slzy :)

 A aby se Eva natlemila opravdu do sytosti, velkoryse jsem ji to umožnila dalším povedeným pádem. Tentokráte na zasněženém ledu a bez takové podpory publika jako v bazénu, ale Eva není moc náročná a její nadšení neznalo mezí. Pak jsme samozřejmě venčily pejsky a kecaly a jedly a prostě v podstatě se oddávaly slastnému nicnedělání, které je nám s Evou tak vlastní. Je to na jedno brdo, ale co taky máme pořád dělat objevného? Ve čtvrtek zase Madagaskar se stejnou nebo možná ještě větší dávkou smíchu, venčení, kecání, jídlo a pro změnu Evin držopád na ledu :) Večer jsme podnikly 2,5hodinouvou procházku s koliím štěňátkem Deylou a jejími paničkami Verčou a Bárou. Všechny nás to dost zmohlo. Obzvlášť Mortík byl naprosto vyřízený, možná proto, že narozdíl od nás  ho po příchodu domů nečekaly žádné zákusky a večeře. Ale psi bohužel hrozně rychle nabírají síly, takže během chvíle zregeneroval do svojí normální otravné štěněcí role. A v pátek jsme už musely jet do Prahy. Ve vlaku jsme měly pohodlí, protože k Mortíčkovi, tomuto roztomilému 4měsíčnímu štěňátku, si nikdo nechtěl překvapivě přisednout a průvodčí též odmítala vstoupit do kupé, kontrolu lístků si vyžádala klepáním přes sklo a velice rychle se vzdálila. Nějak na nás cestou padla blbá nálada, zahrály jsme si oblíbenou hru „Která z nás je na tom hůř?“ ;), jak bývá naší oblíbenou kratochvílí. O rozehnání chmur se postarala Eva velice stylovým pádem před Hlavním nádražím a hned bylo veseleji. Já pokračovala k Zuzce, se kterou jsem v sobotu vyrážela do Masečína. Jezdit na závody jen tak bez psa je trochu divný, ale pořád je to lepší než jet na závody se psem, který má už asi půl roku rozvičený zóny. Bylo mi potěšením účastnit se Jambiných prvních veleúspěšných závodů, ale stejně byl největší zážitek koukat se před spaním se Zůzou na golf. Sice jsem rozuměla ve všech těch cizích slovech jen hlášce: "To byl odpal jako prase", ale stejně mě to dost bavilo :) A když už jsem byla v Masečíně, počkala jsem až do večera na A3 a Evu neb se mi po tom jednom dni zastesklo po jejím nevybíravém slovníku a černočerném pohledu na svět ;) Je sice pravda, že u nás na návštěvě jsem Evu hlavně před mámou trochu mírnila, aby mě nezakázala se s ní kamarádit, ale tentokrát mělo její nezaměnitelné klení volné pole působnosti. Cesta z Masečína byla opět v dost sklíčené náladě, v autě jsme upadnout nemohly a Eva odmítala narvat to s Běloušem do závěje jen aby mě pobavila a tak musela dopodrobna vyprávět, jak málem přejela ve sněhu babičku, což tedy ke zlepšení zábavy bohatě stačilo. Domů jsem přijela někdy po desáté večer úplně k.o.
Tak a to byl naprosto vyčerpávající výčet mých aktivit za uplynulý týden, můj milý deníčku.