Dlouho plánovaná tradiční psí akce, veliké těšení, skvělá společnost milých lidí a hlavně po dlouhé době možnost oprášit naše agility dovednosti. Všechno to předurčovalo skvělý den, kdybych ovšem nebyla trochu indisponovaná a v ne úplně dobré náladě. Celý týden jsem trčela v Praze, v sobotu dojela odpoledne domů, zabalila věci, Bertu a znova vyrazila do velkoměsta. Navíc nevyspalá, unavená, protivná :) Prostě paráda. Nebýt Melmac Space Orchestru, Vltavy a -123minut, asi bych se na všechno vybodla, prodala batoh, kopačky a pískací kravičku, poslala Bertu panáčkovat ke trati a za vydělané peníze se navždy usadila někde v odpadky vystlaném  křoví mezi spojnicí měst Česká Třebová- Praha.
Trávit se mnou večer bylo vážně za odměnu, takže chudák hostitelka Dejna a Ostraváci, kteří měli tu čest. Myslím, že za celou dobu ze mě vypadly tak 2 věty a to, že nechci víno a jásavá citoslovce, když Dejna našla šmoulu v kindr vajíčku (což se asi za větu počítat nedalo). Ale ono stačilo i poslouchat, takže to bylo stejně fajn.
Ráno brzké vstávání a dumání, jestli má vůbec cenu v takovém stavu běhat, načež Berta radostně se škrtíc a vytrhávajíc topení ze zdi jasně rozhodla, že to cenu má :) Takže hurá do Stodůlek na cvičák, vyklepat z kopaček tuny podzimního bahna (naposledy jsem s Bertou běhala v listopadu na témže místě) a vyzkoušet, jestli je na tom hůř hlava nebo nohy. Skončilo to nerozhodně, jak po duševní, tak po fyzické stránce jsem na tom byla prabídně. Absence tréninku udělala své a tak nezbylo nic jiného, než si skoro všechny sekvence tak 10x zopakovat. A pokud možno dělat pořád dokola ty samé chyby :) Po krizovém ránu se začalo všechno lepšit. A v úplně dobrý se den změnil, jakmile Dejna přinesla obří Milku a Zůza gril. Sice díky Mortíčkově vítací akci (30kilové štěňátko skáčíc mi s rozběhem šipku do břicha) jsem myslela, že v životě už jíst nebudu, ale nebyla to pravda.
No a kdybych se měla zmínit o Čertoslavě, tak nej radost mi udělaly její zbrusu nové, poprvé veřejně představené zastavované zóny! Jsem vůbec nečekala, že to bude tak fungovat a jsem stále ještě tímhle divem světa velice fascinovaná. Jinak bych naše běhání přirovnala k parnímu výletnímu vlaku, který sice neobstojí vedle rychlíku, natož vedle pendolína, ale zas je roztomilej :) A taky jezdí jenom při zvláštních příležitostech, stejně jako my :) Před konečnými rovinkami si Bertička smutně položila hlavu mezi  packy a tvářila se jak hrouda bláta. Já nemohla už od rána, akorát že moje smutné pohledy nejsou tak sugestivní jako její.
Sečteno,podtrženo, bylo to opět super. Zase mám na chvíli chuť pustit se do tréninku, zase bezvadná společnost, zase super den.
Při odjezdu nastala nemilá dramatická scéna, když mi nejmenovaná skupina gangsterů unesla Bertu. Vyděrači  odcizené nebohé zvíře bylo odváženo v maskovaném žlutém vozidle. Moje vyjednavačství bylo v koncích, zachránila mě až agentka Dejna Scullyová, jež zasáhla proti bezpráví a nařídila navrácení unesené oběti. Jaké však nastalo překvapení, když Berta odmítla z auta zlosynů vystoupit, spokojeně se rozvalovala únoscům na klíně, požitkářsky chroupala pamlsky a za žádnou cenu se ke mně nechtěla vrátit. Stockholmský syndrom v praxi :)
Běh dne mě ale teprve čekal, a to po tom, co mě hodný přehodný Pavel odvezl na Hlavák a já slyšela, že "vlak ve směru Kolín- Pardubice... Bohumín je připraven k odjezdu". Poslední zbytky energie jsem věnovala sprintu, táhla za sebou nespolupracující Bertu a vlak stihla! A pak už jen tak 10x za sebou dokola se opakující písničky Melmacu, abych se udržela a nedojela až do Bohumína a přebrnělé nohy za hlavou, aby se Bertička mohla pěkně natáhnout a vyspinkat.
Díky všem za skvělou sváteční neděli!