Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nic neděláme a přesto píšeme

31. 1. 2008

Leden končí a já mám špatné svědomí, že jsme za celý měsíc s Holkama nestihly nic udělat. Máme milion věcí, které bychom potřebovaly nacvičit, ale nějak to nezvládáme. Teda spíš já nezvládám, všechno je to totiž moje vina. Snažím se učit, neb zkouškové je v plném proudu. Nesnáším přirozené inteligenty! No, jaké studijní výsledky byste čekali od člověka, co si nezapamatuje ani vlastní stopu, že? ;)

Takže když už jsem silně zanedbávané Psoty vzala ven, většinou jsem jen koukala do blba a na nějaké cvičení mi opravdu energie nezbývala. Holky jsou ovšem s touhle volností celkem spokojené. Obzvlášť Theunka dokáže nově nabytou svobodu značně využít a vycházky si řádně užívá. Tuhle však mlaskala tak nahlas, že to i mě vrátilo zpátky na zem. V sekundě jsem k ní doběhla a neohroženě šáhla do její mordy, podotýkám, že už bylo hodně šero. Čekala jsem téměř cokoli, počínaje tvrdým chlebem a konče nějakou kostí, ovšem králičí noha mě přeci jenom zaskočila. Šokem jsem tlapku pustila a klepajíc se hnusem jen bezmocně pozorovala, jak ji Theunka zhltla. Asi byla byla velice delikatesní, s chlupama, drápama, no prostě komplet... Taková Theunčina tlapička pro štěstí. No, mňam!

Nakonec jsem se přeci jenom nemohla dívat na to, jak nečinně trávíme společný čas a rozhodla se aspoň najít tyčky na slalom a oprášit jeho probíhání. Holky to přijaly s nadšením. Thea mi způsobila dočasnou hluchotu svým jemným libozvučným hláskem a Berta všechny tyčky převálcovala. Snažila jsem se naučit trpělivosti a vyvrácené laťky zase zatloukala do země povzbuzováná Bertinými čelistmy štípajícími do rukou, ale musela jsem se hodně držet. Po dobré půlhodině opakování jsme však úkol celkem obstojně zvládly!

Tenhle nervy drásající zážitek mi však nestačil a já vyrazila našlápnout čubinám stopu. Sluníčko nádherně svítilo, ptáčkové zpívali a počasí bylo takřka jarní. Omámená probouzející se přírodou jsem v půlce cesty zjistila, že jsem si zapomněla přezout pantofle. No, co, nejsem z cukru, ne? A tak jsem se dál neohroženě čvachtala ve všudypřítomném bahýnku a lehce přeskakovala stružky i potůčky ;) Když jsem se vracela po třičtvrtě hodině se psy na místo činu (obutá, že bych mohla v klidu projít rybníkem), naskytl se mi překrásný pohled na skupinku lidí venčící své čtyřnohé miláčky zrovna na mé stopovací louce. Bylo vidět, že jejich hafící mají stopařský talent, moje kilo luxusního plesnivého sýra (ten jen tak mimochodem zmizel tajně z lednice, protože tam nic vhodnějšího nebylo) vyluxovali během chviličky. Málem jsem se otočila a odešla zdrcená porážkou, ale  nakonec jsem se překonala. Když už jsem pro to čuchání tolik obětovala... Theunka se vyznamenala a vyrazila mi dech svojí ochotou  se mnou spolupracovat. Zato Berta spíš připomínala splašeného býka na konci špagátu a kromě spálených rukou si odnáším i přesný obraz toho, jak nemá vypadat pes na stopě... Ale stejně to bylo super! Úplně jsem za tu pauzu zapomněla, jak je to fajn vyrazit čuchat. No, snad se brzo donutím to zopakovat ;)

Takže asi tak se máme. Potřebovaly bychom trénovat snad úplně všechno a místo toho se flákáme. No, co, času dost. Podle toho, jak vzpurně se Theuna tváří, myslím, že ta se ještě do věčných lovišť nechystá. A Berta? Kdyby ji zůstala jen polovina energie,  co teď, pořád by to bylo na předepsání silného vývaru z makovic, aby s ní byla řeč. A mě jestli neumoří škola, tak bych na tomhle světě, s dovolením, taky ještě chvíli zůstala.