Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na stopě...

11. 2. 2007

Tak jsem se dneska konečně dokopala k tomu, vytáhnout Holky po dlouhé době zase stopovat. Sice byla zima bez sněhu a tak jsme mohli trénovat prakticky nepřetržitě, z jakéhosi podivného důvodu (že by lenost?) se tak nekonalo. O to víc  jsem byla zvědavá, jak se bude Vzteklinám dařit. Nejdřív přišla na řadu Berta. Když uviděla, že s sebou ven bereme i její postroj a stopovačku, chytla amok a nescházelo moc, a radostí by se definitivně pomátla. V dobrém rozmaru sežrala cestou na louku minimálně 3 , jak to slušně napsat, exkrementy. V tom nejlepším, lidském, se i vyválela... Takže představa, že jí budu nasazovat postroj a chválit mě mírně řečeno nebyla příjemná. Snažila jsem se přijít na místo, na které bych mohla přinejhorším sáhnout a pohladit jí, ale jako jediná možnost se jevilo oko (ovšem ne víčka, ta byla stejně jako zbytek jejího těla odporně mokrá a hnědá) ...  Myslím, že Čertina už se dlouho necítila tak spokojeně, na stopě mě za sebou vláčela jako závaží, otáčela se na mě a štěkotem mi nadávala, ať sebou trochu mrsknu. Moje veškeré pokusy zpomalit ji, byly marné. Ovšem abych jí nekřivdila, i při té rychlosti zvládala docela obstojně zahýbat na lomech a označovat předměty. Jsem se jí musela smát. Ona je fakt trotl! Ale roztomilej...

Obrazek

Zatímco pro Čerťuli jsem jako pamlsky měla piškoty, granule a všemožný okoralý zbytky sýrů atd., co jsem doma našla, pro naší Madame Theunku jsem připravila pytel debrecínských párků a moravského uzeného. I přesto jsem si nebyla jistá, jestli Thea uzná za vhodné se mnou navázat pracovní vztah. Jako rozená stopařka lesní zvěře málokdy ocení mou snahu sledovat lidskou stopu. Někdy si to rozmyslí i v jejím průběhu, zastaví se, začne se rozhlížet po širých lánech a kochat se krajinou tak dlouho, jak uzná za vhodné. Nejhorší to bylo na cizích stopách, v tréninku na zachranářskou zkoušku, kdy jsem přesně nevěděla, kde náš "zachraňovaný" leží. To mě Theunka vedla se samozřejmostí sobě vlastní k lesu. Nezměnila tempo, nezměnila výraz, jen změnila objekt hledání na zajíce. A tak se i dneska střídaly úseky ukázkové s těmi, kde se Theunka věnovala činnosti vlastní, zajímavější. V jejím stopování je nejdůležitější slovo "přibližně". Přesnost je totiž pro takového slídiče jako ona vlastnost naprosto zbytečná, která tak akorát zdržuje... A jak šíleně označuje předměty! Theunka neschvaluje jednotvárnost, a tak mi předmět buď donese v hubě nebo si u něj sedne nebo si lehne a žužlá ho v hubě nebo ho jen hodí mým směrem a pokračuje dál a nebo se na něj vybodne úplně a ignoruje ho. Takže po strastiplné stopě první, jsem nasadila "předmětovku" a snažila se tý prohnaný lišce Ryšce připomenout, co dělat s těma všema kobercema, dřívkama a podobnejma obtěžujícíma zbytečnostma.

Obrazek

Jo, jo, s čuběnkama je sranda... Nevim, ale dneska mi ty jejich nezdary ani nějak nevadily. Jen mám strach, že  rudý stopař Vinnetou, by moje holky roznes na kopytech.