Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se máme, co děláme...?

12. 1. 2007

Místo toho, abychom s čubičkama sáňkovali, stavěli sněhuláky a na vycházkách se brodili v závějích sněhu, kloužem se v bahně a pozorujeme rozkvetlé sedmikrásky. Takovouhle zimu teda opravdu nepamatuju! Mám jednu teorii, proč je letošní počasí tak abnormální, a nemá to nic společného s globálním oteplováním, to mi věřte. Myslím, že je to kvůli mému předsevzetí, že holky naučím přes zimu slalom. No a pochopte, že do zmrzlé země by se tyčky bodat nedaly. Ovšem, že budu mít takový vliv na přírodu mě vážně nenapadlo...  Všem milovníkům "ladovské zimy" se upřímně omlouvám!

Počasí tedy stojí při mně, ale holky moc ne. Obzvlášť Theunka moje snahy naučit ji slalom někdy dost bojkotuje. Třeba 10x ho proběhne dobře a pak najednou zapomene, jak že se to dělá a jen na mě rozčíleně štěká a předstírá tupost (nebo že by ji nepředstírala?). To Berta se aspoň snaží. Už se dokonce dopracovala k 6 tyčkám (vlastně 1x i k 7, když se ukázalo mé nadání pro matematiku a já ji nutila běhat slalom s lichým počtem tyček a divila se, proč jí to nejde. A to jsem myslela, že do 10 počítat umím...). Učím holky metodou, o kterou se se mnou podělila Eva, té o ní řekla kamarádka a té zas její kamarádka... Spočívá v tom, že nejprve se pes učí proplétat se 4 tyčkami (náběhy ze všech směrů) a teprve postupně se dostane ke konečným 12 tyčkám. No, uvidíme, jak to půjde a jestli se někdy zdárně doberem k cíli.

Obrazek

To, co Theunka kazí u slalomu, vynahrazuje na vycházkách. Chová se teď většinou strašně vzorně. Pořád chce něco dělat a místo na zajíce se soustředí na mě (teda spíš na moje pamlsky). Ale nebojte se, není to zas tak horký, pořád je to naše stará známá Theunka, která při vhodné příležitosti nemá k ilegálním činnostem daleko... I když nedávno jsem se před ní hluboce zastyděla a snažila jsem se jí omluvit ještě hodně dlouho... To jsme se vracely domů z jedné obzvlášť povedené procházky. Strašně nadšeně plnila všechno, co jsem jí řekla a dokonce se vnucovala, aby mohla ještě něco předvést. Obíhala stromy a sloupy, lítala nahoru a dolů po schodech, skákala přes různé příkopy... No, a když už jsme se pravdu blížily k domovu, využila jsem poslední příležitosti a poslala ji skočit na zídku. Ovšem Theunka to pochopila kapánek jinak a ladně ji přeskočila...pak už jen zakvílení a řacha... Ona totiž země za zídkou byla o dobré 2-3 metry níž než před ní, což jsme já ani Theuša nevěděly. Naštěstí se jí nic nestalo, ale když jsem se podívala dolů a představila si, jak se asi musela chudinka cítit... No, nebylo mi vůbec dobře a dostala jsem  hodně nepříjemné ponaučení pro příště. Ale dopadlo to díky bohu dobře, Theunka má všechny nohy v nezměněném stavu, vaz i páteř na svém místě a otřes mozku u ní nehrozí, protože žádnej nemá. 

Obrazek

No a Čerťule, kromě toho, že mě provokuje svým škaredým huňatým, matným, vořechovsky rozevlátým kožichem mi taky dělá celkem radost (počkejte jak já ji na jaře vytrimuju!) . Vcelku je to moje sluníčko a zbožňuju ji, ale asi před týdnem mě dostala do stavu blízko infarktu. Vydala jsem se s ní na procházku a jen co jsme vyšly, ze vrat uviděla pár metrů od nás zajíce.... a už to bylo... vyletěla za ním jak blesk a přes veškerý můj řev se za doprovodu vlastního vzrušeného štěkotu měnila ve stále se zmenšující černou tečku. A já se tak rozčílila, že mít pušku, ušetřím myslivcům práci s Bertiným odstřelem! Otočila jsem se na místě, zavřela vrata a šla domů. Ať se ta potvora dostane zpátky jak chce! Po pár minutách jsem ale vychladla a začala o ni mít strach. Venku se stmívalo a já si představovala, jak naprosto bezradná a neskutečně smutná Bertička venku zkroušeně zpytuje svědomí a propadá zoufalství. Tak jsem se pro ni vrátila. Ještě jsem ani nedošla do stodoly a už jsem slyšela jak mě z venku někdo volá. Když jsem otevřela vrata, nečekal mě žádný vyděšený chudáček, ale naprosto spokojená usměvavá Berta, rozvalená u nohou tety Evy (to ta na mě volala, protože si myslela, že jsem s Čertinou venku). Ta chlupatá příšera nejen, že si užívala hlazení a laskání, ale předtím se ještě pozvala k sousedovic kočkám na večeři, když už jí ten zajíc nevyšel ( těšila se, že si pochutná na kočkách, ale když před ní prchly, musela se spokojit s miskami přetékajícími žrádlem). Takže její dobrá nálada neznala mezí. Jsem si jistá, že mě určitě nepostrádala. To jsem se zase jednou snažila o výchovu a  nakonec jsem ten poučený byla já.

No, na to, že se u nás nic neděje, jsem se docela rozepsala, co?