Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hloubětínský drak

29. 9. 2007

Tak to máme za sebou... První oficiální závody... Do Prahy jsme vyrazily hlavně kvůli tomu, abych konečně věděla, jestli bude Berta patřit do kategorie medium nebo large. A taky samozřejmě protože jsme chtěly pobýt ve společnosti Evy a Jondy. A v neposlední řadě nebylo špatné, uklidňovat se tím, že i když dopadne start na závodech jakkoli, nikdo nás nebude znát....

Do matičky stověžaté jsme přijely den předem a nakvartýrovaly se k Jonáškovým domů.... Berta byla v sedmém nebi. Jízda vlakem ji nebývale rozradostnila. Mě ne. Musela jsem ji pořád hlídat, aby moc neobtěžovala spolucestující svými přátelskými seznamovacími akcemi. Ve stejném duchu probíhala cesta metrem a já byla neskutečně šťastná, když se za námi zabouchly dveře Evina bytu a já nemusela neustále mírnit Čertiny přátelské výpady na nic netušíci občany. Bertu ale euforie nepřecházela a jakoby říkala: "Takový byteček jsem si vždycky přála" běhala a prolézala všechny možné i nemožné kouty Korejsovic příbytku. Nejradši bych ji uškrtila!!! Mezi špiclováním si vždycky našla chvilku, dotírala na místní "obyvatelstvo" a vydírala svým pohledem, který jasně naznačoval jakým deficitem lásky u mě trpí. Vrchol ovšem nastal v noci, kdy ta kravka v pravidelných intervalech budila v různém pořadí mě, Evu i Jonáška a vyžadovala nějakou aktivitu... Prostě pohádka...

Ráno jsme v poměrně dobré náladě (když vynecháme následky Bertina nočního buzení), vybaveny mapou, podrobným návodem cesty a optimismem nasedli to Favorita Bělouše a vyrazili směr Kyje. Pomalu ale jistě se nálada v autě měnila v narůstající hysterii. Ztratili jsme se! A kdyby jednou.... Byli jsme vlastně neustále ztracené... Skrývaný děs se stával neskrývaným... Věděly jsme, že nestíháme... Porušili jsme asi všechny dopravní předpisy a byla to bez přehánění cesta hrůzy!!! Nakonec jsme přeci jen na místo závodů dojeli, ale se značným zpožděním... Psi už běhali, bylo samozřejmě po měření... Naštěstí pořadatelé byli moc hodní a tak jsme se přece jen zaprezentovali a stihli i prohlídku pro small a medium (largové měly odskákáno). Pan rozhodčí, jakmile měl pauzu, Bertu přeměřil. Oficiální verdikt zní 42,5cm. Což ale bohužel ještě definitivně neznamená, že Berta bude zařazena do médií, čeká ji ještě dvoje další měření a těžko říct, jak to nakonec dopadne.

Po prohlídce se začalo běhat. Parkur byl celkem v pohodě, nebyla tam žádná podpásovka. Což samozřejmě neznamená, že bych se nemohla disknout. Stalo se to na slalomu a kdo za to mohl? Samozřejmě já. Berta vynechala poslední tyčku ve slalomu a já chtěla machrovsky opravit jen jí. Udělala jsem to a pokračovala dál. A už to bylo! Písk! Konec :) Jsem totiž navedla Bertu z druhé strany... No, nebudu předstírat, že mě to nemrzelo. Jinak jsme parkur zaběhly, i když ne nijak rychle, tak mě štvalo, že jsem to takhle pokonila. Škoda. Zato Jonášek běžel ve smallech opravdu nádherně a zaslouženě se dostal na 2. místo! Netřeba dodávat, že běhy připomínaly spíš bahenní souboje - voda na nás útočila ze všech strana a měla převahu! Nebýt grogu a útulné, vytopené klubovny, asi bych nepřežila.

Odpoledne, po obzváště vydatném lijáku, byl pro jedničkáře připraven jumping. Ovšem jestli dopoledne byl parkur na bahně, tentokrát se nedá popsat jinak než rybník. Padaly vtipné hlášky, že rozhodčí je přece Rybář, tak co se všichni diví a podobně. V tomto druhém běhu, jsme vyfasovaly jedno odmítnutí, když jsem Bertu blbě navedla na překážku, a umístili jsme se na 5. místě. Berta se ploužila jako hendikepovaný šněk. A ačkoli v názvu závodů se vyskytovalo slovo drak, Čertina nejvíc z pohádkových bytostí připomínala senilní Ovčí babičku. Z části díky tomu, že se v autě dostala k tašce plné pamslků a různých sušených dobrot a všechno sežrala, z části pak kvůli vodě. Jak na ní dopadaly stříkance  a ona se musela brodit, vypadala opravdu dost znechuceně a každou chvíli jsem čekala, že se na to vybodne. Tvářila se jako hroznej chudáček, břicho měla jak balón... Prostě nádhera! Co na tom, že při venčení prolézala všema kalužema a čochnila se v bahně jako vodník Česílko za dob největší slávy... To je samozřejmě něco úplně jiného, že Bertinko? ;)

Pak už jsme jen chytaly vlak a zničené dorazily večer domů. Ovšem večeře, suché oblečení, horká vana a svařák mě doslaly z nejhoršího a tak na naše první opravdové závody vzpomínám v dobrém.

Moc příjemně mě překvapil pan rozhodčí Rybář, který stavěl slušné, zaběhnutelné parkury (počasí asi hrálo i v tomto případě roli, a tak na trati nebyly žádné zlomyslnosti, kde by se psi zabili) a hlavně mi Bertu naměřil do medií ;)

Takže první oficiálky jsou za námi. Sice naše účinkování nebylo nijak oslnivé, ale na druhou stranu jsem si zkusila, že to není nic strašného a na další kolo Hloubětínskéhé draka, které proběhne 28.10., se těším. Ještě jednou Evičce za všechno děkuju a končím, rozepsala jsem se až až...

Video ZDE  , ale slabším povahám z řad agiliťáků nedoporučuju...

 

Náhledy fotografií ze složky Hloubětínský drak